OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Od vydání debutního alba uplynulo něco málo přes dva roky a již tu máme třetí album power metalového ohnivého větru. Hlavní postavou této mezinárodní kapely je kytarista Gus G. A v podstatě se dá říci, že FIREWIND je Gus G. Jeho nástup na scénu v podobě alba „Between Heaven And Hell“ byl ve znamení klasického power metalu vcelku slušné razance a chvílemi i zajímavých nápadů, ale jinak šlo o průměrný počin. Hlavním neduhem předchozích počinů FIREWINDů byla takřka zanedbatelná různorodost metalového nátěru. V tomto aspektu se nové album nejvíce odlišuje od svých předchůdců. Co do pestrosti jak rytmů, tak i stylové, Gus nešetřil. Na albu se setkáme s lecčíms – přes úderným, až thrash metalovým repertoárem připomínajícím staré ANNIHILATOR, přes power-hevík á la RUNNING WILD, až po pump rockové stadionovky, které jako by z kazet EUROPE vystřihli. A to v první půli de facto v tomto „sestupném“ pořadí. Druhá polovina alba je hlavně v režii melodického, zpěvného rocku s nabroušenými kytarami. Bohužel, a zde velké bohužel, je to, že FIREWIND jako by ztratili svou tvář. „Between Heaven And Hell“ nebylo nejlepší album, ale bylo mnohem osobitější. Na nové placce je cítit, že se chlapci chtějí zalíbit mnohem širšímu spektru posluchačů. To nelze vyčítat, ovšem pokud se při tom nepřekročí jistá hranice vkusu, jako například „Hate Word Hero“, kde nebýt syrového zvuku kytar, tak to bez debat prohlásím za EUROPE osmdesátých let. „Beware The Beast“ zní jako z alba RUNNING WILD (jakéhokoliv…). Najde se zde však i několik typicky „Firewindovských“ kousků, jako kupříkladu jasný hit alba „Tyranny“ nebo rozvleklejší, ale o to zajímavější „Burn In Hell“. Velmi vydařená je i skladba „Perished In Flames“, která mi svým pomalým, přesto velmi nekompromisním rytmem, připomíná Sabbatovský „Dehumanizer“. Co se však nezměnilo, je Gusova kytara, stále tentýž syrový, až nepříjemný zvuk a jeho neustále parádičky. Jeho styl je zajímavý, a i přes svůj mladý věk se ukazuje jako technicky schopný hudebník. Jen kdyby se dokázal odprostit od klasického metalového schématu.
Velké plus se však nachází na postu frontmana. Mikrofonu se ujal Chitral Somapala, kterého jsme mohli slyšet například na podzim na albu MOONLIGHT AGONY, ale i u jiných spolků. Zdá se, že se tento člověk dal na dráhu žoldáka. Nicméně na „Echoes Of A Nightmare“ zmíněné skupiny kouzlil mnohem více, zde, v Ohnivém větru, se příliš tlačí do přiškrcených, kasparkovských poloh a to není k dobru. V méně agresivních skladbách však své kvality prosadit dokáže.
Nebýt toho, že mnoho skladeb na nových FIREWIND zní až moc podbízivě, mohlo jít o kvalitní a zajímavé power metalové album, přesto však je „Forged By Fire“ kvalitní deska a díky Chitymu i nejlepší nahrávkou s logem ohnivého větru.
Nebýt toho, že mnoho skladeb na nových FIREWIND zní až moc podbízivě, mohlo jít o kvalitní a zajímavé power metalové album, přesto však je „Forged By Fire“ kvalitní deska a díky Chitymu i nejlepší nahrávkou s logem ohnivého větru.
6 / 10
Chitral Somapala
- zpěv
Gus G
- kytara
Bob Katsionis
- klávesy
Petros Christo
- basa
Stian Lindaas Kristoffersen
- bicí
1. Kill To Live
2. Beware The Beast
3. Tyranny
4. The Forgotten Memory
5. Hateworld Hero
6. Escape From Tomorrow
7. Feast Of The Savages
8. Burn In Hell
9. Perished In Flames
10. Land Of Eternity
Skvělý zpěvák, současný a dostatečně dravý zvuk, výtečná instrumentace, moderní produkce. Řeklo by se, že tady není o čem, bohužel však nic z výše jmenovaného ještě nezaručuje kvalitní materiál. "Forged By Fire" totiž trpí jednou dosti podstatnou chybou - a tou je otřepanost. A mnohdy je jí až přespříliš. Vyslechnout bez skřípění zubů - s tím není problém, neexistuje však důvod k desce se vícekrát vracet. Takže jediné, co mi utkvělo, že závěr instrumentálky "Feast Of The Savage" smrdí "Friedmanovštinou". Trochu málo, myslím.
Po MASTERPLAN ďalší výborný power metalový album. Už úvodný track so zabijáckym gitarovým sólom nemôže nikoho nechať na pochybách. Hoci album obsahuje čistokrvný power metal, nezaprie odkaz na kapely ako KISS či SCORPIONS (ich vplyv je zjavný v speve v baladických skladbách). Jediné, čo mi chýba, je zretelneší rukopis gitaristu Gusa G. Niečo, čo by okamžite udrelo do uší, podľa čoho by ho bolo možné okamžite spoznať. Možno sa to zmení teraz, keď sa rozhodol opustiť DREAM EVIL a MYSTIC PROPHECY a sústrediť sa len na svoju kapelu. Napriek tejto malej výčitke to nič nemení na mojom hodnotení, že ide o skvelý materiál.
Fantasticky power metal ale myslim ze az dalsia tvorba potvrdzuje preco si Ozzy vybral Gus G za svojho gitaristu
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.